Naše nejmladší členka Antonie Bernadová se zúčastnila cyklu pěti víkendových školení Akumulátor, které pořádá za podpory Evropské zelené nadace Institut aktivního občanství. Součástí kurzu, kterého se účastní dvě desítky aktivních mladých lidí, byla exkurze do hlavního města Belgie a sídla řady evropských institucí, Bruselu. Své zážitky Antonie shrnula do čtivých deníkových poznámek už v průběhu samotné cesty.
Je sedm hodin ráno a my vyjíždíme autobusem německých drah směr Norimberk. Dvacítka veřejně angažovaných lidí, která se snaží denně dokazovat, že angažovanost vlastně vůbec není sprosté slovo (avšak většinou až po první ranní kávě.) V Norimberku objevujeme taje a krásy hlavního nádraží, odkud nám za hodinu vyráží vlak do Frankfurtu. Tam přesedáme, tentokrát na belgickou linku, cílová stanice Brusel.
Je pět padesát odpoledne a my procházíme hlavním belgickým městem, městem možností, rozmanitosti a evropské politiky. Sídlí tu nejen Evropský parlament, ale také Evropská komise a nespočet neziskových organizací, které mají na přijetí či odmítnutí nového zákona mnohdy zásadní vliv.
Návštěvu evropských institucí provází velká míra bezpečnostních opatření. Ve chvíli, kdy jako skupina vstupujete do budovy Europarlamentu, už pověřená osoba zná vaše jména a ví, odkud jste přijeli. Čeká vás detektor kovů a pak jako byste vešli do světa sama pro sebe. Do úlu plného lidí, kteří mají každý svůj úkol. Neprojdete podlaží, abyste nepotkali politika dávajícího interview nebo filmařskou skupinu natáčející nový spot, a to i přes to, že dnes poslanci nezasedají. My se setkáváme se Zelenými europoslanci z Maďarska, Německa, Itálie, Belgie a Švédska. Mluví o svém zasazení se o uspání nebezpečných smluv TTIP (smlouvy o volném obchodu mezi státy Evropské unie a Spojenými státy americkými) i o současné problematice smlouvy CETA (aktuální, velmi obdobná smlouva s Kanadou), nutné regulaci vývozu zbraní, problematickém zvyšování popularity stran s autoritářskými tendencemi založenými na jedné silné vůdcovské postavě, ale také o solidaritě, jak mezi jednotlivými evropskými státy, tak s migranty, kteří i přes uzavření balkánské trasy stále utíkají nejen z válečných zón. Všichni europoslanci se zároveň shodují na tom, že Evropská unie potřebuje reformaci, ale že nejdůležitější úkol je prohlubovat komunikaci mezi Bruselem a jednotlivými státy. Práce v Europarlamentu je velice náročná jak na znalosti, tak na čas. Proto je jistě demotivující vědět, že se o vašich úspěších a bojích nebude v některých státech mluvit a naopak od tamějších občanů nejspíš uslyšíte, že jim Unie nic nepřináší.
Čas jsme měli i na návštěvu Evropské komise. Ta na rozdíl od Europarlamentu není veřejná, proto jsme se v ní nemohli ani po bezpečnostní prohlídce volně pohybovat. Dostali jsme externí průvodkyni, která nám v návštěvnickém centru vysvětlovala účel, složení a fungování komise. Naše návštěva vyšla na den připomínání si holocaustu, proto se nad touto tématikou pozastavil Pavel Tychtl, v komisi zodpovědný za připomínkové události týkající se humanitárních krizí, který s námi strávil druhou polovinu programu. Mluvil o neinformovanosti veřejnosti a o tom, jak tento stav vede k výhrám politik snadných řešení, které nabízí euroskeptici. Vyzval nás ke snaze hledat způsob, kterým bychom mohli podpořit co nejvíce lidí v účasti na veřejném životě.
Studijní cestu do Bruselu jsme uskutečnili díky GEFu (Green European Foundation) neziskové organizaci spolu tvořící Evropskou zelenou rodinu, s jejímiž členy jsme se setkávali celý pobyt a starala se nám i o zajišťování prostorů a stravování. V rámci školení jsme také měli besedy s Federací evropských mladých zelených, Greenpeace nebo třeba ILGA Europe, zastřešující organizací snažící se upozorňovat na problematiku právní nerovnosti LGBT+ lidí, působící v evropských zemích.
Je šest třicet večer, bruselský pobyt nám končí a my sedíce v autobusu směr Praha reflektujeme své zážitky. Odvážíme si spoustu politických i osobních poprvé a jsme plni nápadů na zlepšení veřejného života v našem okolí. I když bychom Brusel, který žije aktivismem a angažovaností nejraději neopustili, je čas se vrátit do české reality a být změnou, kterou chceme ve světě vidět. Protože i přes to, že to není to nejjednodušší řešení – nebo možná právě proto – myslíme globálně a jednáme lokálně.
Antonie Bernadová, ZO Olomouc