Jaké jsou vyhlídky regionu Jesenicka? Jak do této oblasti nalákat mladé? V jakém typu vzdělání je budoucnost? Nejen o těchto tématech promluvil člen Rady města Jeseníku a tedy nejvýše postavený člen Zelených v rámci samosprávy v Olomouckém kraji Lukáš Morávek.
Jako člověku, který žije mnoho let ve školství, se mi v desítkách ukončených i neukončených debat a všech možných i nemožných informací začínají ztrácet priority školství, jak to vidíte z nadhledu vy?
Tak tady mám opačný pocit z toho, co jsem kdy v posledních letech slyšel a četl a k čemu mě přivedl vlastní životní příběh. Já sám jsem šel po gymnáziu na humanitní studia, konkrétně na anglistiku na FF MU, což byla vlastně nepraktická volba, vzhledem k tomu, že jsem byl přijat i na mezinárodní obchod na VŠE (to bylo v první polovině 90. let a v té době to byl velmi žádaný obor s výhledem dobře placené práce). Já jsem to tolik neřešil, lákala mě fakulta samotná a renomé katedry anglistiky, kde v té době již učilo několik vynikajících profesorů z Británie a zámoří a kde úspěšně učili metodou debatních seminářů bez přednášek, šířeji pojatého kurikula a specializace až ke konci studia. Studium tedy nevyžadovalo téměř žádné memorování ale neustálé kritické myšlení nad probíranými tématy, ať už to byla literatura, kultura a další oblasti. Už tehdy nám zahraniční učitelé říkali, že z jejich zahraničních zkušeností je studovat humanitní obory dobrá volba pro uplatnění se, a to právě pro to, že se tam studenti spíše učí myslet a vychází ze studia s univerzálnějšími předpoklady.
A mně se to potvrdilo – po pár letech práce v ČR mě přijali mě do irského Googlu, kde jsem se začal starat o online marketing – bez jakékoliv zkušenosti, stačil jim jazyk na velmi slušné úrovni a schopnost se učit. A tak se ze mě stal někdo, kdo paradoxně v jisté době přednášel o marketingu lidem, kteří jej opravdu studovali.
No a to už jsem u zkratky, kterou bych použil na Váš dotaz ohledně priorit školství. My jsme tu v kraji založili třídy s Montessori výukou právě proto, aby naše děti v systému neztratily svou přirozenou radost a touhu po vzdělávání a aby přijaly samy zodpovědnost za sebe a potažmo za okolí. A to by mělo být prioritou školství. Výchova k zodpovědnosti, samostatnosti, spolupráci a k udržení touhy se celý život dále vzdělávat.
Co konkrétně pro Vás ve volebním období 2018 – 2022 v Jeseníku je nejdůležitější prosazovat v oblasti školství?
Doposud se na Jesenicku hovořilo neustále o tom, že je třeba region zatraktivnit, “aby nám neodcházeli mladí” pryč. Demografické projekce vývoje Jesenicka jsou neúprosné a člověk po jejich zhlédnutí může upadnout do lehké deprese. Myslím, že to téma můžeme posunout o úroveň dále. My jako region máme na to nejenom mladé lákat po studiích zpět, ale my můžeme a budeme cílit i na lidi, co se zde nenarodili, aby se na Jesenicko přistěhovali, protože jim nabídneme to, co jinde nenajdou: krásnou přírodu, čistý vzduch a dobrou vodu (bez ironie), vstřícné město, výbornou kulturu a hlavně – vzdělávání pro jejich děti, po kterém je ve velkých městech poptávka a na které se lze jen těžko dostat nebo je jen pro finančně dobře situované lidi. S takovou nabídkou sem přijdou lidi, kteří si práci přinesou s sebou nebo si pracovní možnosti zde pro sebe a synergicky pro další lidi sami vytvoří. Nevařím z vody, za těch několik pár let, co se Jeseník a vlastně celý region díky různým kulturním a vzdělávacím aktivitám pozvedl, se sem již několik takových jednotlivců, párů a rodin přistěhovalo. A když se jich zeptáte, co o stěhování z velkého města rozhodlo, bude tam možnost kvalitního vzdělávání na jednom z prvních míst. Takže mým cílem bude jedna z Radou města schválených priorit vzdělávání, a to “rozšiřování nabídky vzdělávání”. Rozumím pod tím otevření dalších Montessori tříd přímo v Jeseníku (stávající Montessori výuka probíhá na ZŠ ve Vápenné), institucionalizace zdejší zatím soukromé lesní školky a také možnost otevření větve studia na Gymnáziu formou Montessori, Walfdorské či metodiky přírodní školy.
Jak byste podpořil globální rozvojové vzdělávání a informace o udržitelném rozvoji, aby se co nejvíce dostalo do škol ?
Bral bych děti a studenty co nejvíce do terénu, na prohlídky a přednášky, do lesa, který usychá a bortí se pod kusadly kůrovce, na pole strádající suchem, do třídící linky druhotných surovin, kde “začíná a končí” naše civilizace, mezi bezdomovce, do azylových domů, do fabrik mezi dělníky, na výstavy umění, na koncerty, mezi lidi, prostě do reálného světa, který nemusíme zpoza monitorů počítačů, televize a mobilů zakusit, prostě mimo lavice.
Jak vzpomínáte Vy na svou školní docházku, co byste zachoval a co byste nikdy nechtěl zopakovat ?
Ty hodiny memorování chemických a fyzikálních vzorečků na gymnáziu, to byl asi opravdu ztracený čas. Chápu, že jsme se díky systému naučili také nějaké sebedisciplíně a řádu, ale svým dětem bych opravdu nepřál, aby strávily 12 let v lavicích základní a střední školy memorováním něčeho, co za měsíc zapomenou a kdykoliv si to mohou najít na Googlu. Za školní docházku považuji také navštěvování “lidušky”, což byl pro mě v Jeseníku svět, který mě asi ovlivnil nejvíc. Jesenicko je díky husté síti základních i soukromých uměleckých škol velmi bohatý kraj, kde mají děti možnost rozvoje svých schopností a zálib, vzešlo odtud nemálo skvělých umělců, a to rád dále podpořím.
Co může podle Vás nastartovat české školství?
Chtěl bych být více optimistou a vidět naše Ministerstvo školství a ministry vzešlé z voleb jako velmi progresivní a schopnou ruku státu, která dokáže seshora naši společnost připravovat na budoucnost. Takové to zprofanované sousloví “národ Komenského” je v tváří tvář realitě přešlapování našeho školství, neustálém rozdílu mezi tím, co politici říkají a jak se pak ke školství po volbách chovají, velmi ironickou metaforou stavu zdejšího systému. Naštěstí vidíme kolem sebe snahu zezdola o změnu, někteří rodiče samotní se rozhodují suplovat roli státu a zakládají školy, školky, vzdělávají děti doma a vydávají se do nerovného boje se systémem, který je tu nápomocen, a tu docela často velmi proti. Ale svět a společnost se řítí neúprosně vpřed, pokud si někdo myslí, že si to tady na tom našem písečku hezky zakonzervujeme a ustojíme tu bouři, co se ve světě děje (robotizace, digitalizace, migrace), tak se jednoho dne probudí s velmi nepěkným pocitem osamění a zrazenosti. Rámcové vzdělávací programy jsou a byly velmi významným posunem, ale co dál? Je už to přeci jen několik let a já nemám pocit, že by se od té doby něco dalšího významného v základním školství změnilo. Myslím tedy, že by českému školství stačilo na začátek se nebránit změně, stačilo by, aby maximálně podpořilo to dobré, co se již zezdola děje.
Rozhovor zaznamenala Hana Vacková, spolupředsedkyně Strany zelených v Olomouckém kraji